8 déc. 2014

the garbage manifesto



J'aime bien les prendre en photo. Poubelles, meubles abandonnés, mégots bordant les trottoirs. La décadence, le dernier cri des objets flétris tantôt pleurant, tantôt montrant les dents. De même que les organismes nécrophages se nourrissent de la carcasse, de même moi je vis de l'esthétique des parties mourantes de la civilisation, abjects excréments du progrès. Un rire moqueur face aux vitrines cirées. Dans l'instant, toute cette vantardise plastique perd l'éclat. Je prépare des obsèques festives au désir humain de s'éloigner de tout ce qui est simple, humain. Quel contraste ! Le fait que je trouve de la beauté dans la laideur signifie-t-il que je rejette le beau ?
Non. Je rejette le faux, et les déchets sont plus authentiques que ce dont ils sont le produit. La saleté concentrée, l'inutilité, la ruine. Mais ce qui est mis à l'écart, abandonné, pourrissant n'est à la fois pas mort. C'est vivant, ça prolifère. C'est un miroir à l'appétit sauvage, à la pulsion à consommer palpitante. Toute cette laideur, nous la bourrons par force dans les poubelles ou, d'un geste d'une parfaite résignation, nous la laissons glisser par terre en espérant de faire disparaître l'éphémère de notre champ de vision. Nous nous précipitons vers les temples de la consommation  pour se procurer de la nouvelle matière toute brillante, des illusions avec des prix agrafés. Nous passons nos jours dans une utopie plastique qu'on renouvèle jusqu'à l'épuisement. Nous portons des offrandes sur l'autel du temps qui ne veut pas s'arrêter. Nous nous entourons du nouveau en désirant de se voir tous nouveaux et brillants nous même. Nous noyons notre vieillesse dans la modernité qu'on ne peut rattraper.
Ah ! Cela ne marche pas. Les poubelles résonnent d'un rire amer face à cette cécité panique. Elles débordent, envahies par un afflux d'une modernité vidée. Elles laissent jaillir la splendeur flétrie de la réalité.

/

CZ

Fotím je ráda. Odpadkové koše, popelnice, opuštěné kusy nábytku, vlhké nedopalky lemující chodníky. Dekadence, vykřičenost, omšelé tu plačící, tu zuby cenící součásti ulic. Stejně jako se saprofágové s gustem živí na mrtvých tělech, já žiji estetikou odumírajících částí civilizace, ohyzdných výměšků pokroku. Výsměch lesknoucím se vitrínám. Jak najednou vše ztratí svůj lesk, svou plastovou chlubivost. Strojím oslavný pohřeb lidské touze vzdalovat se všemu základnímu, všemu lidskému. Ten kontrast ! Nalézám-li krásu v ošklivém, je to proto, že opovrhuji krásným? Ne. Opovrhuji falešným, a odpad je skutečnější než to, z čeho pochází. Koncentrovaná špína, zbytečnost, zmar. Jsa odpadlý, opuštěný, hnijíci, není však mrtvý. Žije, bují. Zrcadlí nezkrotný, bezuzdně tepající konzumní apetit. Vše ošklivé vměstnáváme do popelnic nebo líným gestem houboké rezignace propouštíme mezi prsty na zem, aby ze zorného pole zmizela všechna pomíjivost. Ženeme se do chrámů konzumu pro novotou zářící hmotu, cenovkami opatřené iluze. Trávíme dny v plastové utopii, jíž obnovujeme do úmoru. Přinášíme oběti na oltář plynoucího času. Obklopujeme se neohleděným, toužíce spatřit sami sebe v novém, nablyštěném hávu. Topíme své stáří v nedostižné modernitě.
Ah ! Nefunguje to. Odpadkové koše se hořce vysmívají naší panické slepotě. Přetékají, zahlceny nekontrolovatelným proudem vyprázdněné novosti. Nechávají na světlo vyhřeznout realitu v celé své odkvetlosti. 

4 commentaires :

Eva a dit…

To čekání na nový článek jako vždy stálo za to! Jsi prostě skvělá ;)

Green bang a dit…

Nemyslim to jen jako výkřik, ale probůh, měla bys prostě fotit pro nějakej časopis. Nejlíp geographic, ale nevim, jestli berou odpadky... Ale tak krásně by se ty fotky vyjímaly na dvojstraně! Jen bys k tomu vždycky musela házet ty svý poetický úvahy :)

gabriela a dit…

Děkuju moc! :)

Anonyme a dit…

Vyrovnáváš to docela dobře a rovnováha je třeba, jen co je pravda... Lesk, třpyt, novota, cenovky versus odpadky, smrad, mrtvoly, ošumělost. To je rub Paříže. Píšeš skvěle... Jako bych četla Baudelaira.